Tento článek bude víc osobní než produkční.
Zítra mi bude 30.
Je to teď zvláštní období. Honí se vám to pořád hlavou, ale zároveň víte, že se přece nezmění nic ze dne na den. Ráno vstanete bez bolesti kloubů i bez vrásčitého obličeje (raději jsem si ale ten večer udělala poslední foto před třicítkou – pro možnou kontrolu). Cestou z práce jsem se stavila v drogerii a potom se stavila na akci v CAMPu. Zatím se zdá, že nikdo nic nepoznal. Prodavačka mi nenabízela krém proti vráskám ani v tramvaji neměl nikdo potřebu pustit mě sednout. Doma jsem si k večeři dala rohlík a jogurt. „Neměla bych dělat něco speciálního?“ říkala jsem si při umývání nádobí. Lidi takhle před třicítkou ale asi nic speciálního nedělají. Nemají na to sílu.
Když jsem byla malá, vždycky jsem se na svoje narozeniny těšila. Těšila jsem se tak moc, že jsem se při usínání bála, že se ráno určitě neprobudím a narozenin se nedožiju. Teď už jsem větší a vím, že je to málo pravděpodobné.
Když je vám 10 let, těšíte se na velký dort s deseti svíčkami, které si pečlivě přepočítáte a radujete se z prstýnku od rodičů, který aniž by vás to tenkrát napadlo, budete nosit dalších 20 let.
Když je vám 20 let, uděláte velký mejdan v oblíbené hospodě, jako hlavní drink večera zvolíte kmínku a z oslavy tak musíte odejít (za pomoci pár kamarádů) dřív, než někteří hosté stačí přijít.
Když je vám 30 let, uspořádáte snídaňovou oslavu, protože ať už jste se naučila za ty roky cokoliv, umět pít, mezi to rozhodně nepatří.
Dneska je mi 30.
Ráno jsem si udělala oslavnou snídani – chleba s medem. Sesbírala jsem všechny polosuché a poloplesnivé květiny z vázy (v tiché víře, že dnes možná přijdou nějaké čerstvé). Můj kluk to komentoval slovy: „Aha děláš teď pořádek ve svým životě? Snad mě taky nezabalíš do pytle a nehodíš ke dveřím.“ „Toho se rozhodně bát nemusíš“, odpovídám, ale v duchu dodávám, “to záleží kolik budeš mít dnes takových „vtipných“ komentářů“. Před skříní přemýšlím, co asi tak nosí třicátníci do práce. Vezmu si rifle a košili. Při odchodu mi Tomáš zapíná knoflíček na košili víc ke krku. „Takhle to bude lepší, přeci jen už ti bude třicet.“ Usměju se a podívám se ke dveřím. Pytel zůstává nezavázaný.
Když jste produkční a táhne vám na třicet, je to stejně hrozné, jako když jste kdokoliv jiný a táhne vám na třicet. Lidi na to začnou upozorňovat, říkají že na to nevypadáte nebo o tom dělají vtipy, které vám nepřijdou vůbec vtipné. Někteří vám začnou vyprávět, že jim už bude čtyřicet, což vás ale vůbec nezajímá a máte pocit, že jen odvádí řeč od vašeho skutečného problému.
Když jste k tomu všemu žena, dojde v horším případě také na poznámky o svatbě nebo dětech, což ovšem přímo nesouvisí s vaším produkčním povoláním, ale spíš reprodukčním posláním.
Když jste produkční a táhne vám na třicet je lepší pracovat s lidmi, kterým už není dvacet. Nejen protože těm přestáváte rozumět, ale protože si v týmu připadáte trochu jako relikvie, která jim říká věty jako: „Udělejme to takhle, dělali jsme to tak vždycky a fungovalo to.“, nebo „Tohle jsme už zkoušeli a není to dobrý nápad.“. Nikdo vám bohužel neřekne, že váš názor nikoho nezajímá a tak akorát kývají a v duchu si říkají: „Co ty můžeš vědět ty relikvie.“.
Jednou nám ve škole někdo řekl, že dělat výkonnou produkci je práce tak do třiceti, pak už jste rádi, že máte teplý místečko v kanceláři, zvedáte telefony a píšete e‑maily. V sedě a v normální denní dobu.
Když jste produkční a táhne vám na třicet, přemýšlíte nad tím co dál, jste v nejproduktivnějším věku a měli byste měnit svět. Zároveň se vám ale chce jít spát v půl desáté a po večeři vás pálí žáha.
Včera mi bylo 30.
Naplánovala jsem si obyčejnou, poklidnou, skoro až nudnou večeři v kruhu rodinném. To jsem ale netušila, že ten večer bude všechno ještě trochu jinak. Po osmé večer jsme se z večeře přesunuli do kavárny v Míšeňské. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zatímco si v horní části objednávám gin tonic s okurkou v domnění, že zbytek večera strávím u malého stolku pro šest, ve spodním patře na mě čekalo překvapení v podobě téměř tří desítek kamarádů.
Pod lstivou záminkou: „Cože? Tady je nějaký sklep? A mohl bych ho vidět?“, jsem vedla svého tátu zcela bezelstně o patro níž. Někomu by to mohlo přijít podezřelé, ale kdo zná mého tátu ví, že ho zajímá všechno, a něco jako pražský sklep v zastrčené pražské kavárně by byl hřích mu nedopřát. Trochu neochotně tedy vedu skupinku „turistů z Hradce“ do podzemí, které se v mžiku mění z obyčejného hospodského sklepa na výjev z filmu Davida Lynche. Po vstupu do místnosti vidím první známou tvář. Hlavou mi prolítne: „To je náhoda, ten je tu taky na pivu?“. Po upozornění ať se rozhlídnu kolem sebe, se v mé hlavě odehrává něco jako nekonečně vybuchující ohňostroj. Užasle sleduji, jak v přítmí sklepních oblouků rozeznávám známé tváře všech, koho si jen umím i neumím představit. V nehybných pózách se dívají oni na mě a já na ně. Trvá několik vteřin než mi dojde čeho jsem účastna. Tajná narozeninová oslava třicátých narozenin, kterou jsem dosud znala jen z fotek a filmů se stala skutečností. Tři desítky lidí začnou tleskat a já mám pocit, že se mi to jen zdá, že přeci nemůžu zažívat něco tak úžasného a neuvěřitelného a že budu brečet, ale asi se to nakonec nestane, už ani nevím. Každého jdu obejmout a vím, že na tenhle pocit nechci nikdy v životě zapomenout.
Legendární párty, na které se nestalo nic víc legendárního, než že jsem si uvědomila, že do produkční ledvinky se nedá dát všechno, co pro život potřebujete. I když se vám tam vejde gaffa, liháč, svinovací metr, zápisník, nožík a žvýkačky, svou rodinu a kamarády tam nenacpete. A tak, než někdo vymyslí Hermioninu ledvinku, musíte si tam dát alespoň jejich hromadnou fotku z Polaroidu.
V pátek mi bylo 30.
Tentokrát jsem se netěšila, nebála jsem se, že se to ráno neprobudím. Naopak, bála jsem se, že se probudím.
Ale jak říká Sám doma: „Tak dlouho jsem se sklepa bál a když jsem si posvítil, nebylo tam nic hroznýho.“
2021-09-28, TT
