Když mi bylo sedm, běžela v televizi reklama, ve které Štěpánka Hilgertová, doporučovala Nutellu, jako ideální snídani, plnou tolik potřebné energie. Říkala, že na ni nedá dopustit a mazala ji přitom na housku. Máma mé zaujetí pro tuto nejslavnější pomazánku na světě nesdílela, a i když jsem věrohodným reklamním hlasem opakovala, že je to lahodná kombinace oříšků a mléka, dávala nám ke snídani chleba s medem.
Nedávno jsme v práci vedli debatu na téma jak se zvládáme stravovat. Vzešlo z toho, že spíš nezvládáme.
Produkční sami sobě totiž nejsou moc dobrými manažery stravování a každý bychom, stejně jako Hugh Grant v Lásce nebeské, potřebovali svou Natalí, která nám jednou za čas přinese sušenky namazané čokoládou.
Zvláštní jak moc naše stravovací návyky ovlivňuje pracovní prostředí. Zamýšlela jsem se nad tím, jak jsem to během svých produkčních let měla já a jak to vlastně mezi námi produkčními chodí.
Když jsem pracovala v Czechdesignu, jednou z výhod byly společné obědy. Vždycky se určil jeden, který ten den vařil pro všechny ostatní. Bylo to hezké, sešli jsme se potom u jednoho stolu a „rodinně“ poobědvali. Když ale přišla s vařením jednou za čas řada na mě, měla jsem z toho osypky. Sotva jsem tehdy uměla uvařit pro sebe a i když to bylo třeba jemně řečeno – hnusný – tak jsem to stejně snědla. No přece to nevyhodím. Ale vysvětlujte společnosti zaměřené na design, že kuřecí na kari dělám normálně „po Česku“ z prášku a nevím co je to kari pasta. Neznám černý kořen, tahini ani kokosové mléko. Výsledek byl tedy dvojsečný. Vynikající a pravidelná domácí strava, ovšem s přílohou stresu, vředů a zmaru nad vlastním kuchařským uměním.
Jedno jaro jsem si zase jako asistentka produkce na natáčení myslela, že budu celý den pobíhat po place sem a tam. No a jak mě bude pořád něco zaměstnávat, na jídlo nebude čas a plavková sezona bude v bezpečí. Chyba lávky. Na to vzít si sušenku z keťásku, má totiž člověk čas vždycky. Asi tak 67x za den.
Pověz mi co jíš a já ti řeknu, jaká jsi produkční.
„Po cestě jsem stihla sníst párek v rohlíku.“
Produkční festivalu
„Snídala jsem koláč do ruky, k obědu jsem všem zařídila čínu a tekutý chléb je celkem v pohodě večeře.“
Produkční v nezávislém divadle
„Snídám, co někdo jiný upeče a obědvám, cokoliv mi kdo přinese…“
Produkční v galerii
„Snídám sušenku a kafe, obědvám pizzu a večeřím… o půlnoci.“
Produkční u nezávislého filmu
„Je skvělý mít ke snídani míchaný vajíčka, párky, slaninu a pomerančový džus. Jen by to nemuselo být v 5 ráno.“
Produkční u Netflix produkce
„Co si uvařím, to si taky sním. Takže když si nic neuvařím, nic si nesním.“
Produkční na volné noze
Snídaně jsou moje oblíbená část dne. Představuji si, jaké by to bylo snídat šampaňské a kaviár, snídat u Tiffanyho nebo třeba v trávě.
Ach to by bylo krásné, zasním se. Slyším zvuk ptáků a cinkání skleniček. Natáhnu se pro čerstvé jahody a… spadnu z postele. Sakra. Je 8:40.
Budík jede na plné obrátky, cvrlikání se změnilo na křik hejna kachen a cinkání skleniček vystřídal rej zvoníků od Matky Boží.
Dojedu s jazykem na vestě do kanceláře jen pět minut před pondělní poradou. V břiše mi kručí, ale není zbytí, na poradě se nejí. Když se to jako obvykle celé protáhne, řeknu si, že shánět snídani v půl 11 už nemá smysl, počkám rovnou na oběd. V kalendáři na mě vybafne důležitá schůzka kvůli nové výstavě. Nikdy nepochopím, kdo sjednává schůzky na poledne. Snad to bude tak na hodinku, potom si rychle někam skočím. Když odcházím ze zasedačky v 16:30, kručení v břiše už ani nevnímám a mám pocit, že jsou mi volné kalhoty.
Člověk by řekl, že jelikož my produkční pořád nestíháme jíst, tak bychom měly být všechny hubené a zavalené nabídkami na přehlídková mola. Hezká představa, opak je ale pravdou. Zavalené jsme totiž jen prací a právě protože přes den toho sníme málo, když potom večer přijdeme domů, nafutrujeme se vším, co doma najdeme.
Výhodu mají ty, které doma nic nenajdou.
Večeře takové produkční se tedy může skládat z věcí jako: zbytek pizzy od včera, hořické trubičky, patka chleba s máslem, patka chleba suchá, patka chleba nazelenalá, okoralý sýr, sýr, který se stal mimoděk plísňovým, jogurt značky „co se mu tak může stát měsíc po záruční době?“, zmrzlina v kelímku od zmrzliny nebo k velkému překvapení – špenát v kelímku od zmrzliny.
Co na to říct. Doktorka Cajthamlová už prostírá stůl hrůzy.
Snídaně
Zásadní je stihnout se nasnídat než dorazíte do kanceláře. Jakmile totiž provoníte kancelář potenciálním klidem a vůní croissantu ze sámošky na růžku, můžete si být jisti, že se vás všichni začnou na něco ptát. I když se to jindy neděje, začne vám zvonit telefon nebo co hůř, přečtete si první e‑mail. A tak vám nezbyde než sedět a smutně se dívat, jak se spolu s drobky v klávesnici, ztrácejí i vaše naděje na poklidnou snídani.
Oběd
Když jsme chodili na DAMU, vždycky se poznalo, kdo byl na víkend u rodičů. Tito totiž vytáhli v pondělí obědové krabičky s vepřovým dušeným masem, králičím stehnem nebo hovězím gulášem se šesti. Druhý den to měli ještě jednou a ve středu už se krabičkami moc nechlubili, protože došlo na kus kus s mraženou zeleninou nebo špagety s kupovanou rajčatovou omáčkou.
Změna nastala při mé první full time práci v divadle, kde bylo zjišťování a domlouvání toho, kam se půjde na oběd, v podstatě zásadní část dne. Řešili jsme to zhruba od 10:15 do 12 hodin, kdy se všichni pomocí interního telefonu svolali, že už je čas a vydali se do 50 metrů blízké restaurace. Na opozdilce, kteří si zapomněli stravenku, se nehledělo.
Večeře
Kde jsou ty časy, kdy jsme chodili s Andreou večeřet Gin s tonikem do kina Bio Oko, protože tam do něj dávali hodně okurky. Když si dal člověk dva, byl regulérně po večeři.
Divím se, že ve filmu Jima Jarmusche není jedna scéna věnovaná produkčním. Tam by se protočilo kafí a cigár.
V oblaku kouře by probíhaly rozhovory jako:
Kolik si měl dnes kafí?
Ani se neptej.
Já deset.
Já zatím jen cigáro.
Kolik je hodin?
Půl 12.
A já ještě nesnídala.
Já ráno projela na kole kolem pekárny, ta vůně mě docela zasytila.
Vypadáš hrozně.
Dám si kafe a budu dobrá.
Já sice nejsem typická produkční, protože nekouřím, ale určitě by mě tu cigaretu nějaký Jimův pohotový rekvizitář nebo produkční naučil alespoň držet.
Občas, když jsem ze své produkční práce vyčerpaná, mám tíživý pocit a chybí mi potřebná energie, vzpomenu si na Štěpánku. Stačila jedna houska s Nutellou a tížit jí mohly leda přibývající medaile na krku.
Nedávno jsem měla ke snídani rohlík s Nutellou.
Cítila jsem se dekadentně, ale šťastně.
2022-05-10, TT
