Přestože jsem produkční, k čemuž se hrdě hlásím, měla jsem už několikrát možnost stanout na druhé straně barikády. Tedy v tomto případě kamery. A vězte, že obsadit produkční do role herečky je ten nejlepší a zároveň nejhorší nápad, jaký můžete mít.
Jako produkční musíte být zvyklí na nutnost občas se projevit na veřejnosti. Někdy je prostě nutné vystoupit z davu a nahnat všechny na jedno místo. Pokud k tomu máme megafon tak samozřejmě lepší, ale není každý den posvícení. Jsou také chvíle, kdy je potřeba nějakou akci uvést (i do mikrofonu) a vzhledem k tomu, že při takovém požadavku dělá většina lidí „že tu není“ naše záchrana celé situace na sebe nenechá dlouho čekat. Jak jsem řekla kamarádce Aničce, která bude mít svatbu, ale rozhodla se, že mě nechce využívat jako svatební koordinátorku: „Pamatuj na to, že špalír se prostě sám neudělá.“
Pak jsou ale případy, kdy se stanete středem pozornosti zcela plánovaně.
Produkční do rolí hereček obsazují většinou nějací kamarádi nebo známí. Do žádné své role jsem se přes casting zatím nedostala. Je to buď z důvodu, že se za výkon nenabízí žádný honorář, nikdo jiný nemá čas nebo to nikdo jiný dělat nechce. Já přijímám role pod záminkou, že to můžu použít jako materiál a napsat o tom na blog.
Moje oblíbená věta, když přijdu na plac jako „herečka“ je: „Prosím vás, kdo tady tomu dělá produkci?“ No, tak to máte hned první důvod proč produkční spíš neobsazovat. Tyhle rádoby vtipný kecy na place rozhodně nikdo neocení. Zejména produkce.
Na druhou stranu, narozdíl od herců a performerů, kteří se pořád ptají, kde mají stát nebo co mají dělat, my produkční se neptáme na nic. Kde máme stát víme a co máme dělat víme vždy, nejen při natáčení.
Z počátku je to ale boj a mám vždycky co dělat, abych se při pokynech jako: „Sežeňte všechny na plac!“ nebo „Přineste rychle herečkám deku a čaj na zahřátí“, nerozeběhla plnit všechny pokyny. Po nějaké době mi ale dojde jaká je tentokrát moje role a sledování toho, jak shání, běhá a zahřívá někdo jiný, si náležitě užívám.
V létě jsme s Jirkou a Antoanem natáčeli spoty pro konferenci Culture Get Together, kterou organizovala Nová síť. Koncept byl vykradený z YouTube, ale ve vršovickém baru, jsme to náležitě povýšili a v titulkách i přiznali. Hráli jsme barmany, co mluví o důležitých tématech, které kulturu i je trápí a u toho míchají drinky s trefnými názvy. Jirka, herec na volné noze dal za vznik nízkonákladovému koktejlu odměna, Michal, herec ve stálém divadelním souboru popisoval recept na angažmá a já, produkční, vykouzlila téměř z ničeho plnohodnotný grant.
Ochutnat novou perspektivu a také nové alkoholy, ideální plán na srpnové úterý. Zklamáním bylo zjištění, že v připravovaných nápojích nebude alkoholu ani kapka a všechno se bude míchat z vody. Klasické natáčení, pomyslela jsem si. Nic není tak, jak to vypadá.
Nebo, že by jen špatná produkce?
Základ je především dobrá postprodukce, jelikož brzy zjistíte, že všechno nakonec může vypadat jakkoliv si jen budete přát.
Dle mého názoru jsem já-produkční, narozdíl od Michala, který je profesionální herec, byla mnohem lépe připravena. Uměla jsem perfektně text, ale jediná replika nezněla z mých úst lépe než z jeho. Ano, další důvod proč neobsadit produkční, jako herečky jsme hrozný šprtky ale nic z toho. A pak že hrát může každý! Můj pregnantní projev vůbec nevypadal uvolněně a přirozeně. Režisér ale říkal, že se to k té roli produkční hodí. Tak nevím co si o tom myslet.
Tvůrčí zádrhel může přijít, když režisér použije směrem k herci pokyn: „Nabídni.“ My bývalé hvězdy od amatérského divadla samozřejmě víme, co znamená když má herec nabídnout. Prostě v dané situaci zkoušíte různé varianty vyznění, pohybů nebo intonace a režisér si potom vybere. Připravila jsem si fórek, jakože neumím přečíst cizí slovíčko Vermouth, což se v danou chvíli jevilo nanejvýš ironicky, když jsem hrála, že rozumím jiné mnohem cizejší řeči, totiž řeči grantů.
Haha. To se myslím povedlo…
Když se letos v zimě připravovalo natáčení pro Studio ALTA, přistála mi do telefonu zpráva: „Příští pátek tě potřebujeme. Budeš hrát produkční.“
„Už zase?“, pomyslela jsem si v první chvíli.
„Ale co, vždyť je to skvělé“, došlo mi v zápětí „to je přeci sen každé malé holčičky.“
Nevýhodou, když produkční hraje herečku je, že aby si mohla tuhle speciální chvíli dopřát, musí odejít dřív ze svojí skutečné práce. Auto pro ni v tu chvíli nikdo bůh ví proč nepošle. A tak na plac, navzdory svému přesvědčení a profesionálnímu přístupu, nemusí dorazit úplně včas. Pokud celý finální záběr vzniká organicky a jednotlivé scény se domýšlí na místě, může se tak stát, že svou chvíli prošvihne a když dorazí slyší z úst režiséra jen: „Terko, nakonec je to jinak, budeš hrát publikum.“ Ne že by mi tedy byla původně slibována hlavní role, ale když už se sem táhnu a beru si na to pomalu dovolenou, tak jsem si myslela, že ze mě ve výsledném tvaru zbyde víc než jen rozmazaný flek v davu!
Tady přichází na řadu další výhoda. Když se znáte s režisérem i kameramanem můžete jako produkční-herečka udělat malou citově vyděračskou (někdo by mohl říct hysterickou, ale to mi nepřišlo) scénu, ve smyslu to si snad ze mě děláte srandu? Tak já se sem táhnu, beru si na to pomalu dovolenou, dělám to zadarmo a nakonec ze mě ve výsledném tvaru nezbyde víc než jen rozmazaný flek v davu?
A protože nespokojenou herečku ani produkční, natož oboje v jednom nikdo nechce, za chvíli jste nominována na tzv. chodící roli a cítíte se jakobyste byla nominována přinejmenším na Zlatého medvěda.
Instrukce zněla jasně: „Budeš se pohybovat všude po place, jako produkční řešit věci a jako mluvit do vysílačky. Jen nikde vyloženě nezakrývej nikoho jiného.“
No dobře. S tím se spokojit dokážu.
Jako rekvizitu jsem dostala vysílačku, ale režisér mi ji vypnul, že prý nikdo nepotřebuje slyšet jak do toho řvu. Nejdřív mě to jako správnou herečku urazilo, ale pak jsem si jako správná produkční uvědomila, že režisér má vždycky pravdu. Navíc kdo zná můj hlas bez vysílačky natož s ní ví, že tato poznámka byla zcela na místě.
Ironií je, že nakonec ze mě ve výsledném tvaru zbyl v podstatě jen rozmazaný flek v davu.
Zdá se, že jsem byla tvůrci uzavřena do jedné z těch proslulých škatulek.
Na té mé svítí nápis „produkční“.
Přitom já jsem si vždycky přála být alespoň na chvíli Zlatovláska. To mi už asi nevyjde. A při stávající liknavosti režisérů, kteří se k ničemu nemají, bude ve hře už tak leda Děd Vševěd.
Kamarádka Sára mi ale nedávno posílala video, jak se její děti ráno dívají na barmanský spot jako na pohádku a zaujetím se nemůžou strefit buchtou do pusy.
Takže vlastně, co víc si přát.
And the Oscar Goes to...
2023-02-14, TT
