Tady funguje od počátku věků velmi jasně nastavený vztah.
Závist.
My produkční herečkám závidíme v podstatě všechno.
Jsou slavné, krásné, talentované a všichni je znají.
Na natáčení sice musí vstát v 5 hodin ráno, ale potom se o ně 2 hodiny v karavanu starají kostymérky a holky od make‑upu.
Nikdy nejsou udýchané, zpocené nebo neupravené, a když, vypadá to vždycky sexy.
Jsou zvány na České lvy.
Dostávají České lvy (dokonce ve dvou kategoriích).
Lidé si pamatují jejich jména (narozdíl od našich).
Chodí do showroomů českých značek a mohou si oblékat krásné modely na zajímavé akce.
Baví se s herci a u toho jsou okouzlující a nenuceně se smějí.
S letmým dotykem a mávnutím ruky říkají: „ale Jirko“ nebo „ale Honzo“ (a my potom panu Bartoškovi a panu Svěrákovi doneseme kávu).
Stále se o ně někdo zajímá a stará (většinou my).
Lidé jim naslouchají a je jedno jestli zrovna citují Dostojevského nebo z televize lákají ke koupi zahradní sekačky.
Lidé chtějí být jako ony (i my).
Lidé je umí ocenit, ať už je to nominace na České lvy nebo neutuchající zájem o rozhovory.
Váš kluk při sledování seriálu vykřikuje: „Ty jo, Hanka Vagnerová, doufám, že se svlíkne!“
Pamatujete si tu scénu ze Sexu ve městě, kdy jde Carrie na premiéru filmu a na červeném koberci se fotí se svým tehdejším přítelem Jackem Burgerem? Z davu fotografů se ozve: „Carrie, můžeme teď poprosit jen vás?“ Něco podobného se mi stalo, když jsme byly s kamarádkou Šárkou na křestu kalendáře Proměny, který každoročně vytváří Chantall Poullain. A zatímco Carrie bránila Burgera slovy: „Ale my tu jsme spolu, on je taky spisovatel.“, Šárčina slova: „Tohle je moje produkční.“, nepadla na úrodnou půdu. Tenkrát jsem ještě nepsala svůj blog a nikdo tedy přesně nevěděl, kdo to produkční je, natož, kdo jsem já.
Z té akce ale vznikla jedna fotka, kde jsme spolu a fotila ji krásná a talentovaná Anna Polívková.
Když se ale kamarádíte s herečkou, zjistíte, že se ty záviděníhodné situace někdy i otočí.
Když třeba musí v zimě kvůli natáčení plavat ve studené vodě a vy v klidu čekáte na břehu ve vaťáku s ručníkem v ruce.
Když ze sebe musí na jevišti vydat maximum, zatímco vy se na ni v klidu díváte z hlediště a potom jí, zcela vyčerpané, uvaříte kávu.
Když ji stále někdo obtěžuje tím, že se s ní chce fotit (respektive vás někdo obtěžuje tím, jestli ho s ní můžete vyfotit).
Když se musí nasoukat do pouzdrové sukně a být okouzlující na galavečeru a přitom má třeba své dny a chtěla by sedět na gauči se zmrzlinou v ruce.
Když musí hrát příšernou roli v příšerné hře a vy můžete jen sedět v hledišti a dělat, že s tím nemáte nic společného (protože vás ha!, nikdo nezná).
Když se třeba nemůže jen tak spontánně ostříhat nebo obarvit na blond, protože zrovna hraje Anežku Českou a má ve smlouvě zákaz změn vizáže.
Když hodně zhubne či přibere a přidělává tak práci jiným, protože jí musí upravit kostým.
Když se nemůže klidně opít do němoty, veselit se nebo křičet od Újezdu až po Národní divadlo, aniž by se druhý den na Super.cz, neobjevila její fotka.
Když se s herečkou rozejde její kluk, aby začal chodit s produkční (ano, to se vážně stalo).
A potom jsou situace, kdy se to, že je jedna herečka a druhá produkční, celkem vyruší.
Když ji musíte odvézt na představení do Chebu a po skončení zase zpět, ale strávíte spolu super čas a pokecáte o chlapech.
Je pozvaná na premiéru do Lucerny, nemá s kým jít a tak vás vezme s sebou jako „plus jedna“.
Nechce se jí dávat rozhovory, ale od toho jste tu vy, abyste jí vysvětlila, že jinak na vaše skvělý, ale dost alternativní představení nikdo nepřijde.
Ostříhá vás a ještě vám dá své staré (jednou nošené) oblečení, které je pro společenské akce samozřejmě už nepoužitelné.
Obdivujete ji a ona vám po koncertě řekne: „I love your hair.“ (dobře to byla zpěvačka).
Mají spoustu drbů a vy se je můžete dozvědět, protože s nimi máte společný chat na Facebooku.
Jsou tak zajímavé, že o nich můžete napsat článek na blog a oni vám potom napíšou, že se tomu zasmály.
Když jsem pracovala v Brně v kavárně, na baru seděla slečna, která vyprávěla, že jde zrovna z přijímaček na herectví na JAMU, ale že to hrozně pokazila a určitě ji nevezmou. O pár let později, když jsem pracovala v Dejvickém divadle, jsem se šla podívat na generálku a viděla jsem ji na jevišti. To si pak říkáte, že jste se obě někam posunuly.
Díky svému působení v mnoha souborech či projektech jsem si uvědomila ve vztahu k herečkám několik věcí:
I známé a slavné herečky jsou normální lidi. Řeknou vám třeba, že vám to dneska sluší nebo poprosí když chtějí, abyste jim něco okopírovala.
Mají rády kostýmy, ale nemají rády, když se jich ptáte na míry.
Je jedno, jak jsou dobré herečky, když jim jsou pod kostýmem vidět bradavky. (Malá rada: vybírejte, na co berete svého kluka do divadla).
Jsou statečné a obětavé. Herečka, která je ochotná se kvůli vašemu záměru obléknout do legín, bodýčka a záclony a hrát státní vlajku, si zaslouží obdiv.
Znám produkční, které se posléze staly herečkami, ale také herečky, které se staly produkčními. Aby mohl člověk soudit, měl by znát vždycky obě strany mince. A já je samozřejmě znám.
Několik let jsem hrála v divadelním souboru Q10. Každé léto jsme jezdívali hrát do kláštera ve Zlaté koruně, kde je publikum z 90 % tvořeno vodáky. Jo, to jsme si užívali. Moje oblíbená role byla hraběnka Olívie, ze Shakespearova Večera tříkrálového. Vodáci Olívii milovali, po představení ji v kempu poznávali a zvali na její oblíbený vichr z hor (zelená + Alpa). Ano, to jsem tenkrát zažívala takový malý pocit slávy. Všechno ale bohužel jednou skončí.
Většinou to skončilo hned druhý den ráno. Vodáci se sbalili, pluli dál a já jsem byla zase produkční Terka, která se snažila ostatní bohémy z našeho souboru (více či méně úspěšně) organizovat.
Vyzkoušela jsem si ale i profesionální prostředí. To když jsem hrála v seriálu Zkáza Dejvického divadla. S kamarádkou produkční Evou, jsme hrály také ve filmu Modelář. Možná by někdo, kdo to viděl, mohl rozporovat slovo hrály, ale role to byly! A přestože díky nim nemám profil na ČSFD, nikdy neříkám nikdy.
2021-05-11, TT
