Holky začínají snít o své svatbě poměrně brzy. Některé ji stihnou zrealizovat už ve školce, jiné to popadne až po první puse ve 2. třídě základní školy. Chytráci, kteří hlásají, že „manželství je zastaralá instituce“ a nechápavě se své dívky tážou: „A co se jako změní, když se vezmeme?“ by neměli dostat dort.
Já mám svatby moc ráda a netajím se tím. Kdo by se jednou za čas nechtěl hezky obléknout a dobře se najíst, ne?
Za svůj život jsem byla na třinácti svatbách, z toho třikrát jako svědek. A i když se kamarádka Andrea dušovala, že si mě nevybrala, protože jsem produkční, tak nějak tušíte, že v našich českých poměrech, kde většinou nemáte ještě na svatebního koordinátora, je to tak trochu ideální spojení.
Není to jen o tom se podepsat, zařídit rozlučku a vědět na svatbě ideálně všechno o všem, aby ženich s nevěstou mohli na všetečné dotazy hostů odpovídat jen: „Zeptej se svědka.“ Vždycky jsem tuto roli brala velmi zodpovědně. Když jsem byla o svědectví požádána poprvé, mou kamarádkou Agátou, strávila jsem celé jedno odpoledne přemýšlením o tom, zdali jsou pro sebe ti dva, skutečně ti praví, a mohu tento svazek s čistým svědomím posvětit. Moje máma mě chladně upozornila „ať se zas tolik nevzrušuju, jelikož svědek by mohl být v podstatě kdokoliv, kdo půjde zrovna kolem“. Naštěstí je tu v těchto chvílích ještě táta, který mě vždycky uklidní slovy: „Neposlouchej ji.“
Ať si říká kdo chce, co chce, v mých očích je svědek prostě někdo jako Don Corleone manželství.
Moje kamarádka Anička nebyla dosud, ve svých 27 letech, ani na jedné svatbě. Mým tajným přáním bylo, že první svatba, na kterou bude pozvána, bude výjimečná, jelikož to bude ta moje. Taky jsem si v té 2. třídě vysnila, že se tak stane do mých třiceti. No, to už se bohužel asi nesplní. Promiň Ani a promiň mé osmileté já.
Když jdete za svědka produkční a technickému manažerovi, máte pohodičku, jelikož je všechno dokonale zařízeno. Stačí jen dorazit na místo a týden, den a večer před svatbou tolerovat, že vám nevěsta telefonuje a dokola opakuje, ať si hlavně nezapomenete občanku (a to i přesto, že ví, že jí jde za svědka produkční).
Vaše služby se ovšem hodí ve chvíli, kdy je potřeba naprosto neorganizované rodinné příslušníky nahnat po obřadu do aut. Zvlášť když máte od nevěsty pokyny jako „máma se nebaví s babičkou, tchyně rozhodně nesmí do stejného auta jako současná partnerka tchána a strejda Mirek nesmí vypít víc než tři panáky“. Potom co se vám podaří stádo tetiček a strýčků dohnat až na statek, kde probíhá oběd, máte chvíli klid. Jak říkával můj děda: „Kdyby se lidem dalo nažrat, nebyly by žádný války.“ Když už se zdá, že nastolenou idylku nemůže nic pokazit, přijde házení kytice. Znáte ten oblíbený zvyk, že?
Já si myslím, že ho mají rády jen manželské páry. Ty totiž mohly jednoho srpnového odpoledne škodolibě pozorovat následující scénku:
- Na travnatém plácku se srocují nesezdané bojovnice.
- Ženich mě, jako poslední chybějící dívku, odvádí od mého chlapce.
- Já se samozřejmě tvářím, jakože nepotřebuji jít chytat, protože přeci o žádnou svatbu nestojím.
- Můj chlapec se tváří jakože mu nevadí, že jdu chytat, protože si mě přeci stejně chce brzy vzít.
- V krátkém čase zvažuji pro a proti, jelikož spolu chodíme teprve 4 měsíce. „Když kytku chytím, nemůže ho to vyděsit? Budu vypadat jako svatební fanatik? Rozejde se se mnou?“
- Po rychlém vyhodnocení přemýšlím, jak dobře zahrát, že jsem se snažila chytit, ale nepovedlo se.
- Nevěsta se otáčí zády.
- Chlapec nahmatává placatku v náprsní kapse.
- Květina opouští ruku nevěsty a letí vzduchem.
- Všichni květinu sledují se zatajeným dechem.
- Chlapec nervózně otevírá placatku.
- Natahuji ruce, ale o květinu zavadím jen konečky prstů.
- Chlapec s úlevou zavírá placatku.
- Měním rozhodnutí, kytku chci a svatbu taky. Vrhám se do víru rukou a pugét vítězoslavně zdvihám nad hlavu.
- Placatka padá k zemi..
Po zbytek svatebního veselí se nás postupně všichni ptali: „Tak co? Kdy bude svatba?“ Mně se chtělo trochu brečet, ale můj chlapec mě ujišťoval, že to na něj žádný nátlak nevyvíjí.
Když měl loni svatbu můj brácha, bylo to veselé. Jeho nevěsta se jmenovala Tereza, stejně jako já. Těm bystřejším možná už dochází, že jsou chvíle, kdy nechcete, aby měla nevěsta vašeho bratra stejné křestní jméno, jako vy. Ani ona nehýří nadšením, že má její budoucí manžel mladší sestru Terezu. Nervozita visí ve vzduchu. Budou tak vedle sebe po svatbě existovat dvě dívky jednoho jména? Alespoň, že je ta ségra produkční, to je zas svým způsobem výhoda.
Oba snoubenci se tak loni v červnu bavili představou, jak budu běhat se sluchátkem a volat pokyny jako: „V sektoru B je nedostatek židlí, opakuji do sektoru B donést židle!“ Nakonec se před tou svatbou měnilo snad všechno, kromě svědků. Jelikož si oba za svědky zvolili někoho jiného, řekli si, že když nesehnali sluchátko, vymyslí jiný způsob, jak mě lišácky otisknout do vzpomínek na jejich svatbu.
A tak se stalo, že jsem na svatbě svého bráchy, na louce, za deště a v holinách, měla oddací řeč a pomalu se dělila o svou identitu.
Podívejte, my produkční sneseme hodně, ale tohle byl nápor i na mě.
Protože jsou dojemné chvíle na svatbách žádoucí, jako svědek se jimi samozřejmě zodpovědně zabývám. Na jedné deštivé veselce jsem tak recitovala verše s veřejnou omluvou, že ženich nebyl z počátku můj favorit, ale přesvědčil mě nejen on, ale i jeho kolo značky Favorit.
Na další prosluněné svatební slavnosti jsem zase pro novomanžele nově otextovala a zazpívala píseň na melodii „My máme rádi víno“, od kapely Chinaski. A přestože je můj pěvecký projev dlouhodobě spíše malátný, krása těchto okamžiků spočívá v tom, když ostatní zpívají s vámi a vy víte, že ztrapnit se, má prostě někdy smysl.
Ta dívka, co neváhala, když ji požádal můj brácha, neváhala ani když jsem ji požádala já. Je to totiž ona, kdo kreslí k mým článkům krásné ilustrace a dává jim tak něco navíc. A i když jsou někdy věci vzhůru nohama, za některé jste nakonec vděční. I když to třeba znamená, podělit se o svou vlastní identitu.
P.S. Chcete abych vám šla za svědka? Na tento rok mám ještě volné termíny!
2021-05-04, TT
