Red z Vykoupení z věznice Shawshank nebo Vincenzo z Mafie, klasický produkční je zkrátka „ten co všechno sežene”.
Nejlepší přítel se v tomto případě mění z ledvinky na IKEA tašku. Nebo spíš tašky.
Někteří lidé jsou sháněním různých věcí tak proslulí, že mají vlastní facebookovou stránku. Jiní se už nasháněli tolik, že mají doma vlastní komnatu nejvyšší potřeby (kterou občas umožní navštívit i nám, kteří ji zrovna potřebujeme). Na Facebooku dokonce existuje skupina „Produkční, scénografové a další sháněči“. Pokud tam někdo něco poptává a vy mu to pomůžete sehnat či mu to přímo darujete, často to má stejný efekt, jako kdybyste obdarovali azylový dům.
Já se při vzniku inscenací pasovala právě do role produkčního sháněče. Někdy taky trochu proto, že to nikdo jiný dělat nechtěl. Znamená to totiž, že musíte pořád někam volat, psát a běhat. Došlo to tak daleko, že mi třeba někdo z kamarádů volal a mafiánským polohlasem zjišťoval: „Ty prý víš, kde co v Praze koupit…” To mi připomíná, že jsem za svou produkční kariéru, nikdy nesháněla nic ilegálního. Není to divné?
Shánění věcí po bazarech a sekáčích platí zejména pro low budget projekty, natáčení nebo divadelní inscenace. U filmu nebo na focení se dají rekvizity či jiné požadované věci koupit (i nové!) a po použití a nezničení třeba vrátit. Na focení se velmi často využívá možnost výpůjček. Ne tak u divadelních inscenací, jejichž životnost může být při jejich úspěchu i několik let. Uznejte sami, půjčili byste někomu svou retro bankovní lampu s vědomím, že „si ji půjčí na nevím jak dlouho a možná ji nevrátí v původní podobě anebo vůbec”? Asi ne, že?
Jednou jsem se procházela po Dejvicích a náhodou potkala kamaráda v autě. Že prý ať naskočím, dlouho jsme se neviděli a že mě kousek sveze. Potom, že si musí jen zajet něco zařídit, jestli mi to nevadí. No co, měla jsem před sebou stejně už jen nudné páteční odpoledne, tak proč ne. Jenže ten kamarád je produkční u filmu a tak za 10 minut koukám, že jsem v nějakém cizím domku za Prahou a drhnu tam podlahu. Po skončení natáčení tam totiž zbyly nějaké škrábance a paní domácí si to nechtěla nechat líbit. Co na to říct, je dobrej, sehnal a zařídil, co bylo potřeba.
Zákonem schválnosti je, že se vždycky shánějí sezónní věci v úplně špatné sezoně.
Typický je třeba požadavek na levandulovou louku v prosinci, na halloweenské lampiony v červnu nebo bambusové žabky v únoru. To, co vám teď prozradím, vás možná šokuje, ale bude pro všechny lepší se s tím smířit. Připraveni?
Produkční není bůh.
Ano, je to obyčejný člověk a nedokáže zařídit, aby začalo pršet, nebo aby přestalo svítit slunce.
Dokáže ovšem rychlostí blesku sehnat konvici s kropičkou anebo velké stínidlo.
Často se mi také stalo, že jsem si po zoufalém třídenním shánění, googlení, obvolávání a oběhávání obchodů, postěžovala jiné produkční, že to ořezávátko na mrkev prostě není možné sehnat! Načež ona šla, a v prvním obchodě, do kterého vlezla, tu příšernost zrovna měli. A navíc v akci. To je k vzteku.
Samostatnou kapitolou je shánění věcí tzv. se zvláštním dovětkem. Občas se vám tedy může stát, že přijdete do obchodu a budete po překvapené prodavačce požadovat věci jako:
- papírový pytlík, který se vejde na hlavu
- svíčka, která kape
- Rubikova kostka, která se sama složí
- plastové lahve, které vypadají jako skleněné
Při shánění věcí je ideální navštívit také divadelní sklady nebo‑li fundusy (jejichž význam jsme si už vysvětlili). Jeden takový znám například na Veleslavíně. Jedete tam s tím, že si zaběhnete pro něco konkrétního, což nemůže trvat déle, než několik vteřin. Omyl. Takové sklady jsou místa, kam vejdete a venku mezitím uplyne rok.
Shánět věci u sebe doma je nejhorší varianta a nikdy to nedělejte! I když vám to momentálně ulehčí situaci a ušetří čas, který nemáte, nenoste do divadla věci svoje a hlavně ne svých spolubydlících! Všimnou si, když zmizí jejich oblíbená miska nebo boty.
Někdy máte pocit, že si z vás režiséři a scénografové dělají srandu, ale nedělají. Na seznamu produkčních se tedy objevují zadání jako:
- Pytel na mrtvoly
- Perleťové míčky (v počtu zhruba jako byste chtěli vybavit dětský koutek v McDonald’s)
- Stroj na výrobu popcornu
- Stroj na cukrovou vatu
- Lednice, kterou musíte vykuchat, aby se do ní vešel člověk
- Nákupní košík, do kterého se musí vejít člověk s celou hokejovou výstrojí
Sháněla jsem zvadlé slunečnice, kosti, které měly vypadat jako lidské (ale sehnali jsme je naštěstí v řeznictví), dopravní značení nebo šaty Marie Callas. Do jedné inscenace jsem sehnala špalek, který jsme rozřízli na dvě poloviny a spojili mašlí. V představení se pak měl v jedné chvíli, jako kouzlem sám rozpůlit. Autoři se nakonec rozhodli, že tento trik nepoužijí. Karta se tedy obrátila a půl roku se hrálo s rozříznutým špalkem, který se musel tvářit, jakože je vcelku.
Já jsem produkční bez auta, takže stěhuji věci zásadně MHD a často se s tím pojí divné situace.
Zábavnou částí je shánění kočárků. Domluvit se s někým na koupi a odvozu je to nejmenší, ale vezte potom prázdný kočárek ze Strašnic nebo z Chodova. Lidé vám pomáhají do tramvaje nebo do metra a když se chtějí podívat, jaké krásné miminko uvnitř máte, vybafne na ně srolovaná IKEA taška. Ano, jste za blázna.
Metrem jsem také stěhovala 1,5 m dlouhého molitanového koně, ze kterého koukaly nohy T. G. Masaryka (taky molitanové), cestující nedůvěřivě vyklidili půl vagonu.
S kamarádkou Denisou, jsme přes město nesly umělého pštrosa v životní velikosti, to šlo dobře, měl popruhy jako batoh. Lidé se otáčeli.
Když jste produkční sháněč, je to trochu takové stigma a vaši spolubydlící nebo životní partneři s tím musí žít. Většinou je při pohledu na plnou chodbu IKEA tašek chlácholíte slovy: „Neboj, bude to tu jen do pátku, pak to určitě odvezu.“ Pokud chcete být fér, upozorněte je na to v inzerátu na spolubydlení nebo hned na prvním rande.
2021-05-18, TT
