To, že my produkční máme rádi tabulky, sokly, telefonování, různé typy ledvinek nebo zápisníky, ve kterých se dají informace označovat barevnými štítky, je už pro vás všechny známá věc.
To, že my produkční nemáme rádi, když někdo nezná rozdíl mezi námi a producenty, když nemůžeme nějakou věc sehnat, když nám někdo v žertu schová megafon, nebo když nám dojdou barevné štítky, je téměř bez debat.
Tenhle článek jde ale dál. Mohl by to být takový návod na to, jak s produkčními dobře vycházet. Nebo na to, jak s nimi nevycházet, pokud si chcete něco takového skutečně dovolit.
Následující body se samozřejmě nedají aplikovat na nás všechny. Bohužel. Občas je potřeba k nim přičíst i různé konkrétní osobnostní rysy. Třeba to, že je ta produkční váha. Nebo že je občas trochu hysterická. A ukřivděná. A vztahovačná. A špatně snáší kritiku. Nebo změny.
No nic. Jednoduše řečeno, takhle to vidím já:
Nemám ráda skutečnosti, které nemůžu ovlivnit.
Mám ráda hezké počasí.
Mám ráda, když mi do kanceláře svítí sluníčko.
Nemám ráda, když jdu do práce za tmy a vracím se za ještě větší tmy.
Když jsem dělala produkční asistentku na jednom natáčení, byla jsem na place třeba ve 4 ráno a vracela se domů po 10 večer. Byl únor. Kancelář jsme měli ve stavební buňce, která stála v hale uprostřed ničeho, na konečné metra. Vzpomínám si, že denní světlo jsem tenkrát měsíc neviděla. Je mi jasné, že filmové produkční tímto příběhem asi nedojmu, ale je mi jasné, že vás ostatní, alespoň trochu jo.
Mám ráda, když mě někdo pochválí.
Nemám ráda, když dostanu úkol s nejasnými instrukcemi a ještě jsem za jeho špatné vyřešení následně pokárána.
Nemám ráda, když jsem pokárána za práci, kterou jsem neudělala, protože jsem ji tajně zadala někomu jinému, a on ji vyřešil špatně.
Nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat.
Nemám ráda, když lidi předpokládají, že vždycky vím co mám dělat.
Mám ráda, když se mi povede předvídat.
Nemám ráda, když se mi zařezávají kalhotky.
Není nad to, když někdo řekne, že potřebuje třeba živou husu a vy mu řeknete: „Jasný, už ji máš dávno na stole.” nebo dostanete úkol: „Zařiď na zítra zábor celé ulice”, a vy na to: „Už se stalo.“ A když tohle všechno zvládnete i se špatně padnoucím kouskem oděvu v zadku, jste prostě machři.
Rada: Předvídejte a mějte v kanceláři (nebo v batůžku) pár druhů oblečení na převlečení. Pro případ nouze.
Mám ráda věci, které můžu uchopit a slova, která dokážu pochopit.
Nemám ráda, když lidi používají slova jako amébní a efemérní a ještě ode mě očekávají nějakou odpověď.
Nemám ráda, když si s někým domluvím schůzku na úterý ve 14 hodin a on mi ve čtvrtek v 11 řekne, že nemohl přijít.
Nemám ráda nečekané změny plánu a taky stavu.
Mám ráda, když se naučím nějakou novou funkci v Excelu.
Nemám ráda, když zjistím, že existuje nějaká funkce, kterou neznám a neumím používat.
Nemám ráda, když zjistím, že existuje nějaká funkce, kterou znám a neumím používat.
Nedávno jsem potřebovala nutně použít nástroj Hromadná korespondence. Bohužel se ukázalo, že moje mladší já nedávalo na DAMU při informatice vůbec pozor a radši si na pc dělalo tzv. „své věci“. Trvalo to asi hodinu, ale nakonec se ty štítky podařilo vygenerovat. Sice s videonávodem a ten text na ty štítky vůbec neseděl, ale co, zprodukovala jsem to. Tímto bych chtěla své mladší já pokárat a vzkázat panu Očenáškovi, že se omlouvám (pravděpodobně za všechny studenty Katedry produkce).
Mám ráda, když mám po ruce svou ledvinku.
Nemám ráda, když v ní nemám to, co je zrovna potřeba.
Nemám ráda, když jsem potřeba a nejsem zrovna po ruce.
Ráda používám svůj kapesní svinovací metr.
Nemám ráda, když s ním musím změřit čtyřmetrovou stěnu, protože má jen jeden metr.
Mám ráda slovo komunikace.
Ne vždy ráda komunikuju.
Ne vždy ráda komunikuju s lidmi.
Jak říká liška z Malého prince: „Slova jsou pramenem nedorozumění.“
Moje kamarádka Anička říká jen: „…lidi.“
A pravdu mají obě.
Kdyby totiž nebyli lidi, nebyla by ani slova a pak by se produkční nemuseli trápit tím, že ta slova ti lidi asi špatně pochopili.
Nemám ráda když lidi říkají: „Tak z tebe nakonec není herečka? Škoda, mysleli jsme si, že se tebou budeme moct chlubit.“
Jsem ráda, když mi někdo cizí nadšeně řekne: „Nepíšete náhodou ten produkční blog?“
Mám ráda být produkční.
Nemám ráda, když lidi říkají: „Jsi produkční, tak to snad zprodukuješ, ne?“
Nemám ráda, když lidi neberou telefon nebo neodpovídají na zprávy.
Nemám ráda vědomí, že mám několik nepřečtených zpráv.
Mám ráda, když se dá lidem dovolat.
Nemám ráda, když se lidem dovolat nedá.
Nemám ráda, když to potom uvedu jako důvod svého neúspěchu při získávání informace a druhý mi na to řekne: „A volala jsi mu alespoň 2x?“
Můj kluk říká, že mu nemusím volat 2x. Že když mi to nevezme, znamená to, že nemůže. A tím, že mu volám 2x to neuspíším. On mi přeci zavolá později.
Nemám ráda, když lidi nezavolají později.
Mám ráda, když si myslím, že působím seriózně.
Nemám ráda, když u toho mám celou dobu mák mezi zubama.
Nemám ráda, když říkám, že toho mám moc. Ale občas toho mám moc.
Možná ze mě mluví ta třicítka. Vždyť před deseti, co deseti, před pěti lety bych chtěla dělat všechno a pořád.
Teď chci dělat všechno, ale rozhodně ne pořád.
Takže mi nechybí nadšení, ale chybí mi energie.
Ježiš, určitě ze mě mluví ta třicítka.
Je hezké počasí. Sedím si v prosluněné kanceláři. Uvelebená v pohodlném prádle. Nad tak akorát množstvím úkolů, s jasně danými instrukcemi, kterým rozumím a které vím jak řešit. A říkám si: „No může se mnou snad někdo nevycházet?“
2022-02-15, TT
náme rádi_pc.png)
náme rádi_mob.png)